Staré pověsti dojemně vyprávějí, jak kdysi dávno přibyli k Řípu od východu Čechové, jak jejich vojvoda vylezl na kopec, rozhlédl se kolem a navrhl, aby zůstali.

Poťouchlé otázky, zda to bylo zrovna tak, nebo úplně jinak, jak přišli naši praotcové na to, že je lepší prchat od východu na západ než obráceně, jestli nemohli jít ještě o kousek dál směrem k Atlantiku… a jiné podobné, odložme pro tuto chvíli stranou.

Podstatné je, že nás tehdy přivedli do blízkosti západní civilizace.

Více než tisíc let jsme potom s německy mluvícími sousedy a celou západní Evropou drželi krok – a kolikrát se i pohodlně svezli. Západoevropská příslušnost nás vedla, navzdory všem konfliktům, k vrcholům evropské kultury a prosperity.

Až jsme se jednou – někdy v minulém století – od západní Evropy odtrhli.
Nechť si každý myslí své, kdy přesně, proč a jak k tomu došlo; názory na to se různí.
Jisté však je, že následoval nezadržitelný držkopád do pozice ruské gubernie.

Odtržení od západní Evropy bylo pro nás katastrofou.

Můžeme si v té souvislosti stěžovat na nepříznivé okolnosti, vymlouvat se na následky ničivých válek a krizí, do konce věků prskat a plakat nad tím, kdo co zavinil, kdo kdy selhal a kdo všechno nás zradil – ale pranic tím nezměníme na tom, že nám tenkrát civilizovaný svět na dlouho zmizel z dohledu.

V roce 1989 jsme dostali druhou šanci.

Uplynulo pár let a mnozí čeští mudrlanti přemítají znovu: trhnout se – netrhnout se? Lehce se přitom může stát, že nás někdo z té v současném světě pořád ještě nejspolehlivější party vykopne dřív, než si to stihneme rozmyslet.

Třetí šanci už dostat nemusíme…

Tož doufejme, že se naši praotcové netrmáceli léta pěšky od východu na západ zbytečně.

Jiří G. Wavrovský

(1. 1. 2016)

Pro předchozí a následující příspěvky klikněte níže!