(jgw) Nevzpomínám si už, který ignorant použil v devadesátých letech jako první slovo „bonmot“ k označení přitroublých žvástů Miloše Zemana, ale ať to byl kdokoli, to spojení se uchytilo – a jeho pologramotný původce tak přispěl k zmatení jazyka. Jak se to má se slovem „bonmot“ vysvětluje stručně a jasně Vladimír Just:

BONMOT

Podle akademického Slovníku spisovného jazyka českého (1989) jde o „vtipné slovo, rčení“ ve smyslu „blýskat se břitkými bonmoty, podle jiného slovníku je to prostě „krátký, bystrý vtip“ (SCS,1981). Každopádně má toto slovo, přešlé k nám z francouzšiny, latinský základ v substantivu bonum = dobro, prospěch, užitek, v plurálu také bona = statky, jmění, majetek (odtud „bonita“ = majetnost, bohatství). Slovníky kupodivu svorně opomíjejí jeden odlišující rys: bonmot, narozdíl od jiných vtipných průpovídek, je vždycky sofistikovaný, rodí se v salonech, nikoli v hospodě. Švejk neříká bonmoty. Stejně tak žádná Hrabalova postava. Zato figury Oscara Wilda, Bernarda Shawa nebo Anatola France se bez bonmotu, zdá se, ani nenaobědvají.

Ale i tak se slovníky na něčem vcelku jednoznačně shodnou: že jde vždy a zásadně o něco dobrého, obohacujícího, chvály-hodného. Takto veskrze pozitivně vnímáme „bonmot“ jako základní tvárný prostředek například v ústech anglosaských humoristů, tvůrců brilantních, duchaplných konverzaček (kromě již zmíněných namátkou: Richard Brinsley Sheridan, Mark Twain, Jerome Klapka Jerome, David Lodge, Woody Allen), popřípadě v ústech některých duchaplných francouzských autorů, od Voltaira po Daudeta (ještě větší namátkou). V Čechách, kde se až na výjimky potvrzující pravidlo (Bozděch, Vančura, Jirotka, Horníček), tomuto druhu vyjadřování nikdy příliš nevedlo, v devadesátých letech minulého století stalo se s termínem „bonmot“ snad vůbec to nejhorší, co se slovu může přihodit: zmocnili se jej politici. A po nich pokleslí žurnalisté, v médiích psaných i elektronických. Ti i oni slovo nejprve pro sebe vyvlastnili a poté znásilnili, takže se z „bonmotu“ stal přesný opak výše uvedených definic: „malmot“. Něco nepěkného, maligního, zlého, nenávistného, v podstatě synonymum pro nadávku. „Bonmot“ může být i jízlivý, ironický, ale není-li sofistikovaný, není bonmotem: musí být z definiční podstaty ducha-plný, nikoli ducha-prázdný. Vtip sám nestačí k vytvoření bonmotu. Bonmot je nejen vtipné, ale i „dobré“, „dobře vymyšlené“ rčení. Bonmot není totéž, co invektiva – a už vůbec nemůže být pivním humorem 4. cenové skupiny. Ale právě takový produkují už řadu let naši politici – a po nich jej jako „bonmoty“ papouškují , čili převádějí do vyprázdněného jazyka floskule, čeští paparazzi.

Řekne-li jeden hromotlucký český (ex)premiér (dnes dokonce prezident! – pozn. J.G.W.), že jeho kritici v novinách jsou „idioti“  a že jeho politický protivník v Senátu je „skútr“ neboli „skurvený trpaslík“, pak takovéto hulvátství za typické zemanovské „bonmoty“ může označit snad opravdu jenom idiot. Jedině v tomto smyslu měl český premiér (dnes prezident – J.G.W.) pravdu, neříkal ji však v žádném případě formou „bonmotu“, nýbrž „malmotu“.

 Just, Vladimír: Slovník floskulí. Vydala Academia, nakladatelství AV ČR v roce 2003 (Bonmot, str. 19)

Pro předchozí a následující příspěvky klikněte níže!