15. května 2019

Dnes jsem cestou z Chomutova opět poslouchala kus debaty kandidátů do EP. Dá se to charakterizovat jediným slovem: NEKOMPETENTNOST. Krom Pospíšila, který jediný mluvil souvisle a k věci, mleli ostatní pantem. Sládek se prakticky nezastavil a jel a jel, i když mluvili ostatní. Samková –  nepochopím, že tohle je absolventka práv. Tak špatný školy snad opravdu nemáme, aby tohle plodily? Připadalo mi to, jako by četli titulky z bulváru. Předháněli se snad v tom, kdo řekne větší blbost. A já jela fakt nas..á z Chomutova, kde jsem strávila přesně 7 hodin na imigračním oddělení. Úkon trval 7 minut. V jedné jediné místnosti bez oken, se zapnutým topením bez větrání, sedělo cca 60 lidí a čekalo stejně jako já. Jediný přívod mrazivého vzduchu přes chodbu ze dveří, kterými přicházeli další. Kdyby radši řešili, co skutečně stát má zajišťovat a nezabývali se pseudoproblémy, které zvedají stejně jen proto, aby se zalíbili před volbami. Většina z nich ani není v kompetenci EP a hlavně o nich nevěděli vůbec nic. Stejně tristní jako debata včerejší. Peklo. Prosím snažně, než to někomu hodíte, zjistěte si, zda je gramotný a příčetný. Díky.

14. května 2019

Z čeho mám radost? Z toho, že se demošky uskutečnily i mimo Prahu. Zaznělo číslo 122, což je super! To znamená, že i mimo Prahu lidi uznali, že protesty, které se konají už dlouho, ale v malém počtu, kdy se nás scházelo jen pár desítek, mají smysl. Že to není nějaký rozmar pražské kavárny, že to není komplot či kampááááň organizovaná Kalouskem. Že řada lidí pochopila, že když si všechno necháme líbit, bude jen hůř a hůř. A že jim došlo, že se musíme spojit a otevřít pusu a nazvat věci pravými jmény. Že to za nás nikdo neudělá a že na to Praha sama nestačí. Že Bureš je trestně stíhaný estébák, že Zeman je pomstychtivý zmetek, který pracuje pro druhé, nikoliv pro Čechy a že demokracie tady dostává pořádně na frak. Dnes na mne mrkla zpráva o tom, že se zase chystá výměna pražského policejního šéfa. Není dne, kdy by nám ten šroub neutáhli, i kdyby jen o kousíček. Ale dělají to systematicky. Proto musíme všichni. A že ti, co jsou mimo Prahu, k tomu potřebují mít opravdu pádný důvod, je nasnadě. V malých městech se lidi znají a je tam víc těch, co se jim to nemusí líbit – a je tak jasně definováno, kdo je na čí straně. Nebojte se, moc si toho vážím. Vím, že i když nám je jasno, je někdy potřeba překonat sám sebe. Odejít od hokeje, překonat lenost, zapomenout na bolavé tělo, ignorovat sousedy a nemyslet na to, kdo mě tam může potkat. Takže se uvidíme v úterý na Václaváku! My to dáme! Bureš, pudeš!

7. května 2019

Přestože dvakrát za sebou zaplněný Staromák mi fakt udělal radost a začala jsem se živit nadějí, že to s námi není tak špatné, stačilo mi otevřít FB a hned sprcha. Můžete si plíce vymluvit, ale nepřekřičíte ten chaos v hlavě některých lidí. Řepku nám nařídila EU, plesnivé brambory – může za to EU, Jágr jel do Číny za sebe, Kalousek krade, ještě že toho Babiše máme. Dneska diskuse na téma, mě Babiš nevadí, jenom díky němu máme nějaké peníze – rozuměj přidáno k důchodu. Na argument, že ty čtyři stovky nestačí na nárůst cen, zejména energií a potravin, který neustále probíhá, ticho. Když jsem argumentovala, že místo slev na jízdném by se měl starat, aby bylo dost domovů důchodců a sociálních zařízení, kterých je zoufale málo, už paní poklesla čelist a začala přemýšlet. Když jsem jí řekla, že jsem neměla, kam dát mámu a že za domov s Alzheimer centrem bych musela vysolit 34 tisíc, už lehce pobledla. Takže fakt je potřeba s těmi lidmi mluvit, v klidu a dokázat jim, že nejde jen o ty čtyři stovky, které stejně zaplatí jejich vnoučata, ale že se mohou ze dne na den dostat do situace, kdy jim dojde, že je problém jinde než v tom, že si můžu koupit o dvě kila masa víc. Prosím, dělejte to. Můžeme všichni. Trpělivost růže přináší. Třeba se zamyslí. A zatím tady na FB probíhá souboj naprogramovaných hlásičů červené čepice. Když jim dáte argument, kontrují velkými písmeny a vykřičníky, když jim dojdou argumenty, tak na koment, kde jim dokážete, že fakt nemají pravdu, reagují smajlíkem. Ještěže tak, v reálu by třeba přilítla facka. Tohle musíme podstoupit a nedat se. Má to smysl, mluvte s nimi a nebojte se. Nenechte se otrávit. Protože jediná cesta je tu situaci změnit, a to nepůjde jinak než u voleb. Oni ti šmejdi se nedají snadno. Vím, je to o nervy, ale nedá se nic dělat.

1. května 2019

Nemohla jsem v noci spát, a tak jsem četla. V poslední době už nestíhám beletrii, hledám inspiraci a argumenty v odborných textech, a pak čtu, co si lidi myslí tady na FB. Co mě znepokojilo, bylo pár ohlasů i z té naší bubliny. Bohužel jsem tu zaregistrovala malověrnost. A to mi dělá starosti, protože začátek všeho je lhostejnost. Byli jsme lhostejní k tomu, co se děje v devadesátkách a dovedlo nás to sem. Po podpisu hanebné oposmlovy se nekonaly žádné manifestace, nikdo nedával razantně najevo, že takhle tedy ne. A hoši se pak celá léta činili. Až když nám to došlo, byli usazeni v pevnosti institucí, komouši rozlezlí všude mlaskali u koryt a obyčejný člověk nadával a makal. Takže když teď slyším, že demonstrace nemají smysl, že se jimi nic nedosáhne. chytá mě vztek. Samože jsou důležité. Už jen proto, že vysílají signál. Nejen těm nahoru, ale i těm, kteří zrovna politikou nežijí, nesedí u FB, aby čerpali informace odjinud než z TV Barrandov, těm, kteří mají plné ruce práce s tím, aby uhájili živobytí, protože ne všude to funguje jako v Praze. Když projíždím třeba západní Čechy, moc přemýšlím o tom, co těm lidem táhne hlavou. A je vidět, že se probouzí už celá země a mám z toho radost. A jak je vidět, má to smysl, protože Bureš už je značně nervózní, dělá ukvapená rozhodnutí, začíná dělat chyby a nelíbí se mu, že je to i signál ven, do Evropy, kde by se rád cítil pánem a respektovanou osobností. Moc šancí jako obyčejní lidé nemáme. Jen jí ven a dát najevo, co si myslíme. Pokud se k nám přidají i osobnosti, pokud se přidají senátoři se žalobou na Zemana, pokud budou vznikat nová hnutí, nové protirežimní akce, musí to efekt mít. Nebude to za týden ani za měsíc, ale zlomit to máme šanci. Stojí nás to pár hodin času, možná pár kapek deště, ale stojí to za to. Nemůžeme v tom nechat jen ty mladé, kteří to všechno připravují, věnují tomu čas, energii i peníze. Jde o jejich budoucnost a my, co jsme to podcenili a dovolili těm všem zmetkům, aby si přisvojili naši zemi, musíme do toho jít s nimi. Měla jsem radost, když jsem na Staromáku viděla tolik mladých tváří, přišli i rodiče s dětmi, a ozvali se. Kultivovaně, slušně a s energií, která mi dala zase naději, že to ještě zmákneme. Takže nedejte na řeči těch, co tvrdí, že to nepomůže. Musíme být vidět a slyšet. A hlavně u voleb. Nesmíme dopustit, aby se k moci dostávali Pitomiové, Jandákové, Valentové, Ondráčkové a Vondráčkové, Filipové a další – až mě děsí, jak dlouhý výčet by to mohl být, kdybych pokračovala a byla důsledná. A tak to prosím Vydržme! Dohromady to sice bude milion chvilek, ale mají smysl. Vysvětlujte to prosím těm, kteří jsou malověrní nebo lhostejní. Jedině v tom je šance, protože jsme to my, kdo dáváme vesla do rukou grázlů a nebo slušných lidí. Zkuste si třeba v klidu přečíst žalobu, kterou píší senátoři; je to dlouhé a smutné čtení. Když nemůžeme konat sami, musíme podpořit ty, kteří můžou. Jde ne o nás, ale o naše děti. K té změně jim musíme pomoct. No, už nebudu otravovat, já se občas musím z toho naštvání aspoň vypsat, když ne vyspat. Užijte si sváteční den, líbejte se pod rozkvetlými stromy a trénujte svaly na všechna náměstí, kde se za týden zase sejdeme!

30. dubna 2019

Dneska na tržišti jsem dávala ven barové stolky, aby se naši návštěvníci mohli v klidu najíst či popít kávičku. Přiběhl ke mně Ind, který u nás vaří dobroty a skvělý čaj masala, a anglicky na mě spustil: Madam, to nemůžete dělat. Jste jako moje matka. Ženy nesmí nic nosit! Já, proti vlastní vůli emancipovaná, jsem se mu snažila vysvětlit, že to není těžké a musela jsem mu slíbit, že příště mu přijdu říct a on to udělá za mě. Asi deset českých mužů přihlíželo. Byla jsem v klidu, bránili naše hodnoty, zatímco ten nepřizpůsobivý mi bral stolek z ruky…

26. dubna 2019

Tak si tak sumíruju, co se tento týden událo. Neměla jsem moc času sledovat všechny události. A skoro se bojím a říkám si, že možná že fajn, protože i to málo mě děsí. Babiš pokračuje v praní prádla a výměně fuseklí. Jen si říkám, na jak dlouho mu vydrží při té rychlé výměně. No, však jaká škoda, jsou to jen fusekle. Na druhé straně se zbavuje profíků, kterých si považuje celý umělecký svět. Jenže co dělat, když se chce zavděčit té čínské fusekli? Jak to má uhlídat? Tak si radši dělá kádrovou rezervu, vždyť co kdyby do těch tepláků musel. Zatím z fotek demošky na Václaváku dedukuji, že tu ti, co chtějí zůstat ve spolku, do kterého jsme se rádi před pár lety cpali, zatýkají a odvádějí pouze proto, že mají žluté fusekle, páč jiný důvod nevidím. Zatímco vypasená břicha, mastné tváře a holé hlavy se tetelí, že se budou moc pochlubit doma selfíčkem z Práglu, policie je chrání, aby se náhodou nezranili o parapet nebo jiný ostrý předmět jako ten nešika Feri. A tak moc se starají, že přehlídnou toho, co tam s rukou nad hlavou zdraví šéfa Okamůru. A zatím čínská fusekle, prezident našeho Absurdistánu sedí ve společnosti takových es jako je Lukašenko a prezidenti všech možných …. stánů, jejichž význam a důležitost se dá najít v žebříčcích na prvních místech odspodu, pindá nesmysly a už po několikrát hrne virtuální miliardy do Čech. A že nejdou, je na vině jen neexistence té slavné hedvábné stezky, můžeme si za to sami, ještě jsme se nenaučili stavět dálnice a už se hrneme do takového projektu. Stačí, že poslouží jen čongům samotným. Vidíme to na Srí Lance, ale kdo by dbal? Čínská fusekle už tu dávno nebude. No a aby si přidal na atraktivitě, vezme si sebou okoralého Jardu, který má být tváří hokeje v zemi, kde se prakticky nehraje. Mezitím v parlamentu všichni koaliční v klidu přihlížejí, jak jde rozpočet i rezervy zu grunt, však než bude hůř, oni se stihnou zabezpečit. No a ti, co přijdou po nich, ať ukážou své kvality a napraví, co oni podělali. O důvod víc, aby další generace říkala, že bylo líp. Ani se mi nechce pokračovat, jediným pozitivem je, že už někde sprchlo a možná ještě zaprší. Ona by mohla uschnout řepka a to by si musel pán velkomožný zvýšit dotace, páč by mohl přijít na buben. Stejně má málo, když mu kape jen z českých zdrojů, když je na něj ta EU tak hnusná a nechce mu nic dát. Však má kamarády, oni ho tu už podrží. Tož dobrou, musím se posílit, abych mohla přežít další týden ve zdraví.

16. dubna 2019

POŽÁR NOTRE-DAME

Pokud musíte hledat symboly, já dávám přednost vzkříšení před koncem. Vzkříšení hodnot, jichž byla symbolem. Možná vztyčený prst, ne lomení rukama. Spíš zvednutí hlavy a pohled dopředu než otáčení se zpět. Co nás nezabije, to nás posílí. Já vidím Dráźďany a Neratov, ne trosky a zmar. Nebuďme malověrní. A nedopřejme sluchu těm, kteří se chopí příležitosti, aby si mohli kopnout.

18. prosince 2018

Celý den myslím na Václava Havla. ale taky na Keitha Richardse. A čtu si tu ty sentimentální, někdy věcné, někdy ufňukané vzpomínky a dostávám vztek. Ne, nefňukám, že už tu není, protože jednou to přijít musí a každému přeju, aby dlouho netrpěl a odešel důstojně. A nefňukám nad tím, jaké to tu teď bez něj je. Protože on udělal, co mohl a musel. A my jsme podělali, co se dalo. Mám vztek na Klause, že nedokázal překonat svou ješitnost a Havla trápil jak mohl. Mám vztek, že byl jen slabým stínem prezidenta, jakého jsme měli. Mám ještě větší vztek na ty, co dopustili, že máme na Hradě tu kreaturu plnou zloby, která plodí jen puch. Mám vztek, že se vytratila tolerance, smysl pro čest a spravedlnost, morálka, svědomí a že jsme úplně opustili hodnoty, na kterých by měla každá rodina, společnost, země stát. Mám vztek, když tu čtu ty vzdechy a volání po zmrtvýchvstání. Mám vztek, že si pořád myslíme, že nás z průšvihu dostane někdo jiný, že za nás někdo bude myslet i pracovat. Za to, kam jsme se dostali, nemůže dneska komouš ani Rus, ale ani Václav Havel, jak tu někteří kvákají. Ti, co nedokáží překročit svůj stín, kteří jen žvaní u piva nebo u FB, ti co se smířili s laťkou hodně nízko nastavenou. Mám vztek na ty, kteří zvolili do čela státu lidi s nulovým morálním kreditem, za které se musím stydět. Takže milý Václave, jestli to vidíš, musíš si přiznat, že takové absurdní drama bys nevymyslel. A my bychom měli místo vzdychání ukázat, že nejsme hadry, se kterými lze vytřít podlahu, že si zasloužíme něco víc. A ráda bych ti slíbila, že se o to pokusíme. ale nevím, je nás pohříchu málo a místo obrození probíhá znovu normalizace. A ráda bych, až bude čas, ti řekla, že to naštěstí dobře skončilo. Jen to trvalo, než jsme se probudili a začali makat. Oni ani Blaničtí rytíři ani ti nejlepší prezidenti bohužel z mrtvých nevstávají.

Pro předchozí a následující příspěvky klikněte níže!