(Fotografie z roku 1952)

Jaroslav Seifert

DEŠTNÍK Z PICCADILLY

Kdo s láskou neví kudy kam,

ať se zamiluje

třeba do anglické královny.

Proč ne!

Její tvář je na každé ze známek

starobylého království.

Jestliže ji však požádá

o schůzku v Hyde Parku,

může vzít na to jed,

že bude čekat marně.

Bude-li však jen trochu rozumný,

moudře si řekne:

No ovšem, vždyť vím,

v Hyde Parku dneska prší.

Když se vracel z Anglie,

koupil mi syn na londýnské Piccadilly

vycházkový deštník.

Když je zapotřebí,

mám nad svou hlavou

vlastní malé nebe,

které je sice černé,

ale i v jeho napjatých drátech

může proudit milost boží

jako elektřina.

Rozvírám deštník, i když neprší,

jako baldachýn

nad knížkou Shakespearových Sonetů,

kterou nosím v kapse.

Jsou však i chvíle, kdy mě vyděsí

i rozzářená kytice vesmíru.

V předstihu své krásy

hrozí nám však svou nekonečností

a ta je příliš podobná

spánku po smrti.

Vyhrožuje prázdnotou a mrazem, a ne rojem

svých tisícerých hvězd,

které nás v noci šálí

svým svitem.

Ta, které dali jméno Venuše,

je přímo strašlivá.

Ještě se tam vaří skály

a jako gigantické mořské vlny

vzdouvají se tam horstva

a prší hořící síra.

Ptáme se stále, kde je peklo.

Je tam!

Co zmůže však křehký deštník

proti vesmíru!

Ostatně ani jej nenosím.

Mám plné ruce práce,

abych mohl jít,

přimknut úzce ke své zemi

jako noční můra ve dne

k drsné kůře stromu.

Celý život hledal jsem ráj,

který tu kdysi býval,

a jeho stopy jsem nalezl

jen na ústech ženy

a na oblosti její pleti,

která je vlahá láskou.

Celý život jsem toužil

po svobodě.

Konečně jsem objevil dveře,

jimiž je možno k ní vejít.

Je to smrt!

Dnes, kdy jsem už stár,

přejde občas mezi mými řasami

líbezná ženská tvář

a její úsměv rozčeří mou krev.

Plaše se za ní ohlédnu

a vzpomenu na anglickou královnu,

jejíž tvář je na každé ze známek

starobylého království.

God save the Queen!

Ach ano, já dobře vím,

v Hyde Parku dneska prší!

Kdo si vzpomínáte na Jirku Bulise… https://www.youtube.com/watch?v=ubh3p09FB88